“Zničí ti to život” věta kterou vám možná někdo řekl, aby vás odradil od možnosti jít na potrat, nebo vy sami se toho obáváte. Opravdu vám zničí umělý potrat život?
Pocity
Umělý potrat neboli interrupce je velice náročné, pro někoho traumatické téma. Právě proto, že je to velmi psychicky náročný zákrok, je také důležité brát interrupci seriózně a rozhodnout se tak, aby jste si tímto rozhodnutím byli jisti. Když se rozhodnete pro interrupci a jste si naprosto jisti, že je ve vašem případě interrupce správné řešení, tak by vám neměla zničit život interrupce, ale právě nepodstoupení interrupce by v takovém případě mohlo vést k náročnému životu.
Příběhy žen, které podstoupily potrat
Abychom si trochu osvětlili život po interrupci můžeme se zeptat žen, které tento zákrok podstoupily.
Příběh Zuzany. 50 let.
“Na potratu jsem byla ve věku okolo 35 let. To bylo v době kdy jsem měla dvě malé děti a bydlela rozvedená s přítelem, který měl také dítě. Dozvěděla jsem jsem se to ve čtvrtek, v úterý už jsem seděla v čekárně. Váhala jsem. Rozhodovala jsem se od čtvrtka do pondělí do večera. Nervozita, chtěla jsem to mít rychle za sebou, cítila jsem pocit viny ale zároveň jsem věděla že dělám nejlépe pro všechny. Přítel o tom věděl. Snažila jsem se s ním dohodnout jestli si dítě chce nechat. Nic mi neřekl. Po zákroku jsem kvůli tomu brečela, poprvé a naposled. Důvod proč jsem tam šla byl ten, že jsem věděla, že bych nedokázala dát všem čtyřem dětem to, co by potřebovali. Věděla jsem také, že můj tehdejší přítel nebyl ten správný pro život a potažmo by tomuto dítěti nedokázal dát vše potřebné, nebo bych skončila jako matka samoživitelka se třemi dětmi. Udělala bych to znova, jenom si kladu otázku, jestli bych to udělala kdyby to děťátko bylo starší. Nejspíš bych to nezvládla. Hodně mi pomohl ultrazvuk na kterém jsem viděla, že je to zatím pouze gestační váček. Pokaždé když se podívám na své krásné a šťastné děti vím, že mé rozhodnutí bylo správné a stojím si za tím.”
Dále příběh Alexandry z knihy: Ženské příběhy – Cyklická cesta životem od Lilie Khousnoutdinové
“Byla to dlouhá cesta. Z odmítání do černé díry, k přijetí vlastních pocitů ztráty, smutku a viny, skrze upřímné slzy ke zpracování – k rituálům na odpuštění, ke komunikaci s dítětem, odpuštění sama sobě, odpuštění partnerovi – pořád mi nešlo do hlavy, jak jsem mohla dítě odmítnout – nemilovala jsem ho? Až jsem po čase přišla na to, že lze milovat a nepřijmout. A dovolila jsem si milovat i toto svoje dítě. Které jsem nepřijala. Třeba jsem mu kupovala věcičky, hračky. Během druhého těhotenství jsem občas kupovala věcičky pro oba.
A dnes si stojím za tím, že nepřijmout do života dítě, které miluji, je lepší, než ho porodit a nechtít. Odpouštím si. A cítím, že i dítě mi odpustilo.
Nechtěla jsem tě, ale miluji tě, synku…”